Letošní pokračování se mohlo na první pohled zdát mnohem chudší co se týče zastoupení zvučných jmen. Ale hned ten druhý pohled dal všem jasně najevo, že letos půjde o velmi zajímavou směs jak současných trendů, tak záležitostí nad kterými nejednomu hudebnímu fanouškovi srdce zaplesá. V neposlední řadě se s trochou obav očekávalo jakým způsobem se Pohoda a všichni lidé, kteří se okolo ní točí vypořádají s loňskou tragickou událostí.

Čtvrtek 8.7.2010 - Punk ano i ne
Ale začneme pěkně od začátku. Čtvrteční příjezd na vojenské letiště do Trenčína se obešel bez nejmenších komplikací včetně bezproblémového a rychlého vyřízení akreditací. Krátce po čtvrté hodině odpolední se otevřely brány festivalového areálu. Celý areál doznal oproti loňskému uspořádání jen nepatrných změn a obě stanová městečka se začala rychle zaplňovat.

To, čím se pohoda mohla vždy pyšnit, bylo kvalitní zázemí, přístup k lidem a celková pozitivní nálada, což se v tomto roce opět potvrzovalo téměř na každém kroku, včetně dobře fungujícího presscentra, přístupu na internet a mnoha dalších věcí které návštěvníkovi zpříjemní celý festival.

Jako tradičně je čtvrtek zahřívacím večerem, který se poslední dva ročníky vždy pochlubil nějakých zajímavým překvapením tentokrát v podobě britských The Stranglers. Pro mnohé je tahle kapela punkovou legendou, nicméně podle slov členů kapely se na ně ostatní zástupci punkové rodiny často dívaly skrz prsty. Možná právě proto, že v jejich podání je tento styl hudby trochu sofistikovanější. Na trenčínském pódiu celý večer dokazovaly obrovskou dávku sebedůvěry a byli si jistí tím co hrají. Na spoustě především těch služebně mladších bylo znát, že hodně z toho co slyší notoricky znají, ale až do téhle chvíle nevěděli kam by to zařadili.

Pátek 9.7.2010 - divoký soul a kytarová diskotéka
Další den mohlo tedy vše začít naplno a hned po obědě se na všech devíti scénách rozjel program, ve kterém si každý musel najít to své. V poledne se na podiu Garnier arény představil Vienna Vegetable Orchestra z Rakouska. Tohle uskupení hraje výlučně na nástroje vyrobené ze zeleninových produktů. Oproti jarnímu vystoupení v Praze měli tentokrát návštěvníci možnost vyzkoušet si v doprovodném workshopu sami nějaký ten nástroj vyrobit a zahrát si na něj.

Další zastávkou byla na hlavní stage Miss Platnum. Zpěvačka s kořeny spojujícími Německo a Rumunsko, doplněná o dvě vokalistky a dechové nástroje známá svou spoluprací s Petem Foxem. Předvedla energickou show, která nenechala nikoho jen tak postávat pod pódiem, což bylo v neutuchajícím vedru poměrně náročnou záležitostí.

Po nějakém tom osvěžení v podobě proudu vody s projíždějící cisterny honem rychle na Tesco stage, kde se připravovala americká nekorunovaná královna současného soulu Sharon Jones, která právě dotočila se svou skupinou The Dap-Kings novou desku, která nese název I Learned the Hard Way. Tahle bývalá bachařka to rozjela na pódiu naprosto neuvěřitelným způsobem a její nezaměnitelné frázování muselo potěšit po těle i po duši každého zúčastněného. Chvílemi se zdálo, že jí celá kapela nemá šanci stačit.

A opět nezbývalo nic jiného než se otočit na patě a vrátit se na Bažant stage na další britské reprezentanty Klaxons. Tahle čtyřčlenná kapela se v Británii těší obrovskému zájmu, byť doposud natočila pouze jedno album. Veškerou tou razancí, vzrušením, ale rovněž hravostí Klaxons chtějí ukázat, že umí i poněkud stojaté kytarové vody solidně rozvířit. S vervou sobě vlastní se přihlásili o slovo. Možná by mohl leckdo oponovat, že jsme mohli vidět a slyšet jen takovou kytarovou diskotéku, ale o zábavu a nápady v ní nebyla nouze.

Musím se přiznat, že po této dávce hudebních zážitků jsem se musel věnovat alespoň chvíli odpočinku a raggae v podaní Maxe Romea jsem poslouchal pouze z povzdálí. Asi největším zklamáním pátečního programu byl Zinc, byť mě jeho proměna ve stylu hraní nepřišla vůbec špatná na Pohodě byl jeho set naprosto neurovnaný a postrádal jakoukoliv nitku, které by se dalo chytnout. Páteční večírek završil skvělým setem Toky a Loktibrada, kteří k východu sluce porcovali do uší hojnému počtu tanečníků svižné groovy techno.

Sobota 10.7.2010 - přehlídka mládí i vyzrálosti
Už dopoledne bylo jasné, že intenzita slunečního záření rozhodně nepoleví. Pro tyhle případy mohou všichni využít kyvadlovou dopravu přímo z letiště do centra Trenčína a trošku si od horka ulevit v místních restauracích nebo na nedalekém městském koupališti. Ovšem nebylo radno se ve městě zdržovat příliš dlouho, protože sobota slibovala další výborné hudební zážitky.

Tím prvním mohly být New Youn Pony Club, nicméně problémy způsobené na cestě neumožnily kapele dostavit se včas a tak bylo jejich vystoupení přesunuto až do brzkých ranních hodin. To ale nevadilo americké zpěvačce a herečce Juliette Lewis. Před publikum vlétla jako uragán a typické pop-rockové melodie střídala s tvrdým energií nabytým rock´n´rollem. Za doprovodu své kapely The New Romantiques plynule navázala na své hudební začátky s kapelou The Licks. Možná bylo trochu ke škodě, že její vystoupení neproběhlo trochu později večer. Rouška tmy by vystoupení slušela mnohem více.

Taneční stan nesoucí název O2 stage už netrpělivě vyhlížel kanadskou dvojici Crystal Castles. Soudobé elektronické trendy, které jsou velice umě zapracovávány mezi retro postupy a sirové zvuky působí v živých vystoupeních neuvěřitelně kompaktně, k čemuž přispívá i charismatický projev zpěvačky Alice Glass. Byť se jejich poslední album svezlo na poměrně velké vlně kritiky, na živo Crystal Castles neztratili vůbec nic.

Mezitím se hlavní pódium chystalo na vrchol celého večera, kterým měli být dvě ostrovní kapely. Tou první a podle slov organizátorů festivalu i nejdražší byla formace The xx. Vznik této melancholicky znějící kapely sahá na jednu nejmenovanou školu v jižním Londýně a asi to nebude jen shoda okolností, že právě z této školy se do širšího hudebního povědomí rekrutovalo hned několik známých osobností, mezi něž patří členové Hot Chip, Burial a v neposlední řadě The Maccabees. Citlivost a již zmíněná melancholie byla cítit s každým tónem, který The xx vypustili do publika a nejednou jsem měl pocit, že stačí jenom zavřít oči a prostě se nechat jen tak unášet.

A ještě než se dostaneme k legendárním Leftfield, nemohu vynechat z mého pohledu asi největší objev letošní pohody a tím byl v O2 aréně vystupující Dan Le Sac vs Scroobius Pip. Pochází rovněž z Velké Británie, a proto jejich hip hop není žádná ubulená limonáda, kterou je především americká produkce prolezlá skrz na skrz. Dan disponuje velice podobným zabarvením hlasu jako Eminem, ale ve spojení s britskou angličtinou a prvky elektra, které do tracků vnáší Scroobius Pip dělá z jejich představení na pódiu neopakovatelný zážitek.

Ale zpět k Leftfield, které bez nadsázky můžeme považovat za průkopníky inteligentní taneční muziky, čímž otevřeli dveře dokořán svým následovníkům v čele s The Prodigy, Chemical Brothers a mnoha dalšími. Byť se na trenčínské letiště dostavil předvést svou hodinu a půl trvající show pouze jeden z otců zakladatelů Neil Barnes natěšení fanoušci nezůstaly rozhodně o nic ochuzeni. A to i proto, že se vedle Neila objevilo několik živých hudebníků a zpěváků, například klávesista Adam Wren, bubeník Sebastian Beresford nebo vokalisti Djum Djum, Earl Sixteen a Cheshire Cat, kteří účinkovali na řadových albech. Samotné vystoupení bylo velice pozitivní. Z širokého repertoáru, kterým kapela disponuje, bylo předvedeno to nejlepší včetně všech nejznámějších hitů, obohacené o výbornou projekci. Myslím, že kapele to šlape jako za starých časů a doufám, že je neslyšíme hrát naposledy.

Jako poslední zastávku jsem zvolil Garnier stage, kde jsem byl zvědav, jak se poperou s velkou otevřenou scénou čeští Midi Lidi. A poprali se více než na výbornou. Pro svůj koncert zvolili osvědčenou šablonu z posledního turné k albu Hastrmans, Tatrmans & Bubáks, okořeněnou několika novými přechody mezi jednotlivými tracky. Prostě a jednoduše se ukazuje, že Midi Lidi s každým dalším počinem rostou a rostou.

Na závěr patří dík všem pořadatelů zato, že se Pohoda dokázala vrátit ve skvělém světle a navázat tak na předchozí ročníky svou neopakovatelnou atmosférou i přes neštěstí, které připomínal kruh utvořený s vlajek a svíček, kde se mohl každý na chvíli zastavit a zapřemýšlet o kolik byl tenhle ročník pravdivější. Z některých úst byla slyšet i kritika na nedostatek vody, stínu a mnohého dalšího, což si myslím, že se naprosto nezakládá na skutečnosti, snad jen v jednom případě, kdy v jedné z cisteren došla asi na hodinu voda. Po zkušenostech z různých festivalů můžu říci, že na valné většině z nich se platí za všechno, včetně stanového městečka, sprch a tak dále. Stanová městečka jsou většinou mino areál takže je člověk neustále šacován a to, že by si člověk mohl vzít do areálu nějaké pití nebo jídlo nemůže být ani řeč. Se vším výše zmíněným se na Pohodě rozhodně nepotkáte. Za vše snad mluví fakt, že přímo na místě bylo prodáno 665 vstupenek na další ročník, takže už teď víme, že minimálně tolik lidí navštíví Pohodu v roce 2011.