Pátek

Jako na CzechTekku…
Díky tomu, že jsme Prahu opustili v pátek již okolo druhé hodiny v noci, jsme na místo dorazili ještě před páteční 13. hodinou. Vzhledem k obecnému nadšení, které jsme nastartovali už po cestě v karavanu, propuknul mejdan poměrně brzy. Vybalené stany, gril, aparatura a první natočené pivo. Skoro povinná festivalová výbava. K tanci a poslechu nám prakticky od rána do večera hráli scootyindiaproject.com – díky za to. Kluci hráli vyletněný tech-house k radosti všech, kteří kempovali okolo nás. Nebyli jsme jediní, kdo přivezl vlastní soundsystém, v areálu nebylo prakticky žádné místo, kde byste neslyšeli dunět beaty. Na svůj univerzální seznam věcí jsem následně dopsala špunty do uší. Celý ten areál se všemi blbostmi, jako byly bazénky, vodní pistolky a nafukovací panny, mi připomínal cirkus jménem CzechTekk. Jen s tím rozdílem, že zde byly k dispozici čisté toalety, sprchy…

Moonbootica od podlahy a partička pokeru
Páteční odpoledne jsem se vlastně duševně ladila na večer. Trocha tance, piva, steaků připravených na grilu… to všechno doplněné osvěžující sprchou a perfektním počasím. Zkrátka všechno šlapalo podle plánu. V hledáčku jsem měla The Disco Boys a Moonbooticu. Areál mě od začátku vyloženě bavil. Na dekoracích se organizátoři hezky vyřádili. Trošku mi tím způsobili lehkou dezorientaci, když jsem hledala House of House stan.

Areál byl naštěstí perfektně nasvícen a nabízel veškerá festivalová potěšení, co vás jen napadnou. Procházet se areálem byl adrenalin sám o sobě, pokud vám ovšem nestačila vaše dávka, byla tu možnost skoku na bungee-jumpingu. Pro hladovějící část návštěvníků zde byly jak stánky s jídlem vonícím exotikou, tak klasické německé klobásky. V areálu jste pak mohli najít stánky se suvenýry, nějaká ta trička nebo třeba klobouky. Jako na většině tanečních party byly i tady lightsticky, vějíře a spousta extravagantních doplňků. Členitý terén nabízel 4 hlavní pódia – Open Air Floor, House of House, Century Circus a Classic Terminal. Dále měli návštěvníci k dispozici menší stage umístěné v hangárech a na nich.



V tu chvíli už v něm měli podmaněné publikum The Disco Boys. A já se na ně tak těšila! Vím, že se to nemá. Vím, že potom můžu být i zklamaná. A taky už vím, proč si kluci říkají zrovna The Disco Boys. Je to zkrátka nová, ostřejší verze Madonny, Justina Timberleaka a ano, i na Michaela Jacksona došlo… Bylo to taneční, ale nijak překvapivé. Celý set prakticky stagnoval už od začátku, nicméně ve stanu se bavili všichni přímo královsky. Lidé, se kterými jsem hovořila měli reakce podobné – „Prostě takoví jsou Disco Boys!“.

Ve stanu začínalo být nesnesitelné horko. To už ale dvojici diskohochů střídala jiná dvojice – Moonbootica. Poté, co jsem slyšela jejich set z roku 2008 jsem jim dala přednost před Carlem Coxem, i když ho mám ráda (promiň Carle :)). Trvalo dobrých pět minut, než se dalo na jejich hudbu hýbat boky. Měli dlouhé, netradiční intro, kterým ale upoutali pozornost každého, kdo šel okolo. Stan byl zase o něco plnější. No a pak už jsem se tetelila - dvě hodiny pestrého setu plného gradací a skvělého, precizního a zábavného mixu. Každá další deska byla skvost. Německá dvojice je známá vlastním labelem, na kterém vydává zajímavé electro, electro-house. A kluci z Moonbootiky si svůj set užívali minimálně stejně jako jejich publikum. Byla z nich cítit obrovská energie. Ve víru své rozpustilosti jsem přijala pozvání od holanďanů na partičku pokeru. Ano, tušíte správně. Poker hrát neumím.

Sobota

Ovce odtržená od stáda a vycpaná fretka na skateboardu
V sobotu jsem se probudila někdy odpoledne - hladová a toužící po sprše. Vydala jsem se ke sprchám. Němci odvedli svou práci naprosto precizně, veškerá organizace byla promyšlená, dotažená do konce. Se sprchami to nebylo jinak, před vstupem jste mohli najít i lavičky, zrcadla a zásuvky. I díky tomu jste si mohli udržet nějaký ten vzhledový standart. Po shlédnutí všelijakých extravagantních oblečků a nafukovacích artefaktů jsem zahlédla fretku, respektive vycpanou fretku přilepenou ke skateboardu, kterou si její majitel táhnul na vodítku. Holt proti gustu…

A mohli jsme jet nanovo, kluci hráli jako včera, naši sousedé už pařili s námi. Pivo vypité na sluníčku ve mně probudilo exhibicionismus a vylezli jsme s kamarádkou na střechu karavanu. Netrvalo dlouho a pařilo nás nahoře šest. Počet lidí kolísal, střídali se národnosti, ale mejdan to byl solidní. Odhadem jsme strávili na karavanu dobré tři hodinky. Odměnou nám byl nádherný výhled na celý areál a přírodu okolo. Bylo mi jasné, že se ukážu jako srab a smluvenou partičku pokeru s Holanďany radši ani nedorazím. Sluníčko se čím dál víc sklánělo k obzoru. Byl čas vydat se opět do říše divů.



Jsem na to zvyklá… Prostě si chodím po festivale s hlavou v oblacích, a tak se dalo čekat, že se odtrhnu od svého stáda a půjdu si po svém. Ale kdopak by se vlka bál, když po lese běhá spousta jiných přátelských zvířátek. Já jsem se připojila k partičce veselých francouzů, kteří byli naladěni na stejnou notu jako já. Sice naše francouzsko-anglicko-německé tlachání nedosahovalo kdovíjaké intelektuální výše, ale sranda byla.

Mrtvá myš lepší na živo
Slyšela Deadmou5e už jednou v Roxy, kde sice hrál dobře, ale pořád jsem se sama sebe ptala, proč je okolo něj takový humbuk. Na Nature One mi odpověděl. Už jsem nepochybovala, že má kluk talent. A taky, že jeho ‚živák‘ na hlavním pódiu je lepší než set, který předvedl v Roxy. I když se prezentuje jako mrtvá myš, byl jeho vystoupení živější, než jsem čakala. I jeho nejznámější hitovky zněly v novém kabátku, jinak. Neotřele. Je docela pravděpodobné, že se nejednalo o improvizaci, protože odvedl kus perfektní, dalo by se říci ukázkové show. Od této chvíle ho budu mít v hledáčku a doufám, že jsem ho neslyšela naposledy!

V pátek i dnes bylo BPM poměrně nízko. Až jsem se sama podivila. Proto jsem také hned po myšákově vystoupení naklusala do Circus stanu na Chrise Liebinga. Chris se už dlouho drží vysoko v mém osobním žebříčku. A není to jen jeho šarmem (ach, ten úsměv), ale taky tím, že ve svém setu přesně ví, kdy zvolnit, kdy gradovat. Chris ví, kdy si může dovolit koketovat s industriálkem a kdy sáhnout po melodiích. Trefil aktuální sound techna a přesto byl maximálně zábavný. Místo Chrise mohli hrát 4 různí djs a nepoznali byste to. Viva la Liebing! Tleskám a odcházím spát.

Něděle

Když se vstávat nechce a tým Kobry 11
No a v posledním odstavci si dovolím být trošku osobní… Tento článek by nevzniknul nebýt lidí, kteří se mě ujali a neváhali vzít s sebou. Partička okolo scootyindiaproject.com se zasloužila o to, že festival byl takový, jaký byl. Jen oni vědí. Mě nezbývá než způsobně poděkovat a v duchu hesla, které se celou neděli neslo areálem – ‚Heeey, see you next year!‘, se rozloučit.



V neděli mě probudilo opět dunění hudby. Vstávání bylo zase o něco těžší a venku chladněji. Obloha se zatáhla, jako by počasí říkalo: jeďte už domů, bylo toho dost. Jenže my ne. Hudba hrála dál, dopíjel se sud a dopékali poslední steaky. Domů se nikomu nechtělo, z areálu mizela auta jen pozvolna. Dokud se chtělo fungovat elektrocentrále, fungovali jsme i my. Cesta domů byla veselá. U benzínové pumpy se rozsvítila dvě světla. Německá policie chtěla vidět a vědět všechno. Slečna v rukavičkách prohledávala karavan, zatímco pán s knírem proháněl naše iniciály počítačem. Přes veškeré historky, které jsem si o německých policistech vyslechla, byli tihle dva skvělí a se smyslem pro humor. Nakonec se s námi i ochotně vyfotili a my pokračovali do Prahy.

Bylo toho za dva dny hodně. Mám teď minimálně další měsíc z čeho čerpat inspiraci a energii. A i když motto festivalu – ‚Smile is the answer‘ neplatí vždycky, na Nature One to platilo tak nějak automaticky. Do příštího roku se naučím poker a pak vám to, milí Holanďané, pěkně spočítám. :)