Musím uznat, že po loňském Shotgunu jsem lehce přehodnotila vztah k mega festivalům. Věčné prodírání se mezi hosteskami a reklamami mě už přivádělo k šílenství, a proto jsem při letošním vybírání mezi německými festivaly hledala ten nejmenší. A kdo hledá, najde. Nachtdigital, nacházející se na půl cesty mezi Lipskem a Drážďany za městečkem Olganitz nabízí o poznání méně umělců, avšak velmi rodinnou atmosféru. Vzdálenost z Prahy je zhruba 250km, takže už jen zbývá posbírat vhodnou partu do vozu a vyrazit na místo určení. Festival byl od dubna beznadějně vyprodán, tři tisíce lístků se vytratilo téměř okamžitě. Pokud se tedy chystáte příští rok, doporučuji sledovat early birds tickets!



Kemp se nalézá v těsné blízkosti festivalu, dlouhé cestování na stage tam a zpět tedy rozhodně nehrozí. Případná únava lze také velmi rychle vyřešit, jak praktické. Sprchy, občerstvení, vše na dosah ruky. Jen nějaká ta samča chybí! :o) Avšak každý zkušený (především deutsche) kempař ví, že na zásobách se nemá šetřit. Asi nikdy nezapomenu na večerní pohled na kemp, při kterém jsem spatřila nejednoho Jürgena s Heidi, jak běhají kolem grilu…

A nyní konečně k samotnému Nachtdigitalu. Co se týče dekorací a celkové vizáže festivalu, té opravdu není co vytknout. Uvítací procházka tunelem se zavěšenými gumovými rukavicemi byla vskutku nezapomenutelná! Hned potom, co jsme opět spatřili denní světlo, se nám naskytl pohled na vodní plochu a za ní poskládaná písmenka NACHTDIGITAL. Festival nabídl tři stage, přičemž na té jedné jsme mohli dokonce slyšet řadu umělců z našeho rodného kraje.

Králi páteční noci se pro mě jednoznačně stali Moderat, jejichž show mě bavila stejně jako na Sónaru. Jediná škoda, že tentokrát měli méně prostoru, tak nemohla tolik vyniknout vizuální stránka. Thomas Zimmermann se svými dub techno kousky ani experimentátor Tim Exile mě moc neuchvátili, tudíž jsem dala přednost Dreikommanull stageii a šla podpořit české duo Insect Elektrika a Elektrabela. Kolem páté ranní nastoupili vážení Wighonomy Brothers, kteří rozpoutali pravou afterparty. Ranní procházka areálem s tou nejlepší kávou, co jsem snad kdy pila (přísahám!) za zvuku Herberta – Addiction, vskutku nezapomenutelné!



K sobotnímu zevlování na pláži velmi příjemně zahráli umělci z barové stagee. Program ND oficiálně spustil již ve 3 hodiny Daniel Stefanik, jehož live vystoupení však bylo předčasně ukončeno kvůli technickým problémům. Sobota pro mě byla hudebně slabší, dojmy nezachránil ani DJ Koze, do kterého jsem vkládala dost nadějí. Světlem ve tmě se pro mě opět stala Dreikommanull stage a live vystoupení dvojky Flokke & TimTim. Pánové hráli svižněji a více do techna, což pro mě byla menší oáza v poušti dub techna a deep houseu, co zněl všude okolo… Následně se střídali jednotliví členové projektu Dreikommanull a opět potvrdili, že vědí, pro kterou skladbu sáhnout. Kolem deváté ranní nastalo jedno z nejhezčích probuzení, totiž skladba When Love Feels Like Crying od Mathew Jonsona, v podání Steffena Bennemana na hlavní stagei.

Celkově Nachtdigital hodnotím velmi pozitivně, především pro jeho rodinnou atmosféru. Bohužel hudebně pro mě byl jedním z nejslabších festivalů, ale to mu na celé kráse neubírá, neboť je to jeden z těch kreativních festivalů, nikoliv jen dalších produktů hudebního průmyslu. Takže palec rozhodně nahoru!