Nemá cenu srovnávat Pohodu s jinými festivaly, ať už na Slovensku či u nás. Každý má svá specifika. Má ale cenu vyzdvihnout důvody, pro které je Pohoda právě tím festivalem, na jaký se každoročně těší tisíce lidí a prožívají na něm desítky hodin naplněných štěstím. Jakoby si osud či ten někdo, kdo to vše řídí řekl, že toho štěstí bylo až příliš a rozhodnul se dorovnat misky pomyslných vah. Zvolil ten nejkrutější způsob, který zde již nemá cenu rozmazávat. Místo toho si přiblížíme chvíle do osudného okamžiku. Ty byly totiž přesně dle „pohodového“ standardu.

Pohoda je festivalem, který lze označit bez okolků za progresivní. Každým rokem míchá vkusný koktejl tu více, tu méně známých kapel a projektů, které se dohromady každý sám a všichni spolu vyznačují originální tvorbou, jež je natolik multižánrová, že zaujme posluchače ze všech koutů hudebních sfér. Velmi zjednodušeně se tak dá říci, že vedle sebe stály kapely, které se mohou opřít o své jméno a postavit set list na samých hitovkách, a kapely, které jsou známe spíše než masám, hudebním fajnšmekrům. Do první skupiny bych zařadil Basement Jaxx, kteří čtvrtečním koncertem naplno odstartovali letošní ročník.

Ač byl čtvrtek spíše takovým warm-upem, na návštěvnosti to nijak poznat nešlo a nejspíš i proto to Basement Jaxx rozjeli opravdu ve velkém a pódium si podmanili na o něco málo více než hodinu a půl. Zazněla například čerstvá Raindrops či Good Luck a samo sebou i tak trochu ztřeštěný hit Where Is Your Head At? Celý set však byl díky velkému počtu muzikantů, kostýmů a specialit natolik elektrizující, že bylo tak trochu jedno, zda je právě hrající skladba známou či nikoli, fungovaly díky strhující show bez rozdílu.

Pátek znamenal další navýšení počtu návštěvníků, zejména těch, kteří museli ještě v pátek do práce. Do festivalového areálu vtrhlo během dne dalších pár tisíc pohody a hudby chtivých lidí. Letiště odráželo paprsky slunce zpět k jasnému nebi a pod jejich teplem se v závoji vzduchu vlnilo jako boky tanečníků v Nay tenečnóm dóme. Žhavý vzduch prorážely proudy vody z hasičských stříkaček, které simulovaly obří sprchu na kolečkách. Areál tepoval životem a každý stánek jakoby tvořil jenu z cévek, která si žádala svého kyslíku v podobě zákazníků. Výborné pivo a výborná kofola tekly proudem a „tvrdý“ nikomu nechyběl.

Na plno se tak po celém letišti rozprostřela ta originální pohodová atmosféra a spolu s ní se rozezněly všechny scény. Té hlavní dominovala jména známá daleko za hranicemi Slovenska, byť první z nich právě od našich sousedů pochází. A byl jím nikdo menší něž Richard Müller. Z přítomných udělal jeden velký sbor, který poslušně odzpíval téměř polovinu jeho setu postaveného především na hitech tipu Po schodoch, Štěstí či Nahý 2. Zářila z něj čirá radost, která mu jak známo čas od čas chybí. A podobné to bylo i s další vystupující Patti Smith. Troufám si říci, že potkat ji jen tak na ulici, dost možná si jí nevšimnu, ale na pódiu je celá režie v jejích rukou. Patti je živoucí ukázkou toho, že věk zdaleka nemusí být limitující. Vzala nás na jízdu sedmdesátkami a své vystoupení okořenila několika hity, které plný plac pod pódiem odzpíval i navzdory tomu, že většinu dělilo od Patti hned několik generací. Takhle holt vypadá legenda. O to více mě mrzelo pražské vystoupení proběhnuvší těsně před Pohodou, které co by klubové muselo atmosférou přímo přetékat. Prostě Because The Night a jdeme dále. A teď přesně na opačný pól – za kapelou, která je na scéně krátce a je jich málo a zná je i ten, kdo si myslí že ne. The Ting Tings. Speciálně na ně jsem byl zvědavý a očekávání se naplnila. Od Sky baru, skrze pivní stany jsem doslova utíkal k hlavní scéně, čímž ilustruji achilovu patu nejen Pohody ale všech velkých festivalů. Totiž stihnout vše je takřka nemožné a člověk by v nejednom případě potřeboval teleport. Sympatický indie-pop dua Ting Tings dostává s live vystoupením háv rockovějších skladeb a vše to zní tak nějak lépe než na desce We Started Nothing, která tvořila kostru set listu. Došlo přirozeně i na nejprofláklejší Be the One a That´s Not My Name.

Poté člověk úprkem mizel do útrob O2 Arény na Hadouken, kteří předvedli velmi živelnou electrem šmrcnutou jízdu, cestou pak pro pivo, mrknout do Garnier Arény, kterou ten den rozezněl například český Xindl X či MCH Band a hurá zpět k hlavní stagi na Pendulum. Co naplat – pánové umí, ale zní to stále stejně. Jejich hity mají skálopevnou pozici a možností slyšet je live se prostě nepohrdá. Jenže i skála muže puknout a to se právě v mém případě stalo. V půlce jsem zjistil, že Slam, Tarantula, Voodoo People tisíckrát jinak už nemají co nabídnout. Chtělo by to více invence a nového materiálu. Přesně opačné pocity pak nabídlo vystoupení Kraak&Smaak, které se ovšem krylo s dalšími favority MSTRKRFT. Obě vystoupení, byť rozdílná pak tak nějak splynula a výsledek byl zejména díky podivným hrátkám MSTRKRFT , poněkud mdlý. Jisté však je, že Kraak&Smaak si rád někdy zopakuji, stojí za to. Po „mástrkraftech“ se plynule v O2 stanu chopil žezla High Contrast, který uchvátil svou typickou selekcí, kterou mu ovšem kazil MC a taky fakt, že Pohoda toho nabízela prostě moc a člověk festivaly políbený takticky šetřil síly na další den.

A další den začal opět slunečně. Příjemné ráno, které kazil snad jen nedostatek vody v cisternách, který byl však pružně vyřešen. Ranní procházka areálem se zastávkou na divadle a u stánků neziskovek, věstila další příjemný festivalový den. V O2 stanu jsme mrkli na Break Dance Battle a hurá k jezeru se vykoupat. Horko bylo opravdu nesnesitelné. Čas běžel pomalu a zároveň rychle. Stánky frčely naplno – doprovodný program, který v případě tuzemských festivalů je pouze do počtu, nabízel v případě Pohody dostatek možností festivalového vyžití a další možností bylo oproti vrácence opustit areál. A právě ony vrácenky nám zůstaly už navždy. Slabý deštík, který z našeho koupání udělal takřka romantickou záležitost, se nad trenčínským letištěm změnil v bouři, která si krutě zahrála s těmi malými tam dole. Příroda opět ukázala svou sílu a je jen smutnou tečkou, že v danou chvíli byl O2 stan již poslední stagí, která stále hrála. Posledním místem, kde vteřiny, okamžik tak krátký, že jej často ani nezaznamenáme, změnily radost v pláč.