Všechno začíná tím, že večer než jdete spát si dáte budíčka na brzkou ranní hodinu. Když vás ráno před desátou probudí rozeřvaný stupňující se tón buzení vašeho telefonu, podvědomě vyskočíte a máte tendenci jít do práce, či školy. V dalším okamžiku vám dojde, že je sobota a vy jste na hotelu poblíž Amstru, kousek od místa dění.

Je něco po desáté a po vás nejsou už v hotelu ani památky, protože samou nedočkavostí berete dráhu směr festivalový areál Spaarnwoude. Na ulicích je lidu prázdno a zahlédnout živáčka, nebo se dokonce zeptat na cestu je značně obtížné. Snaha zaposlouchat se do ticha a zaslechnout vzdálené beaty je marná.



Teprve až když vás nohy zanesou téměř na dohled je slyšet hudba a vy zrychlujete tempo chůze až jste na místě. Z kapsy vytasíte vytištěný e-ticket a zvesela si to namíříte do „startovacích boxů“ na jejichž konci stojí řada důkladných pánů a dam z ochranky.

Zažil jsem už vcelku hodně porhlídek, ale důkladnější prohlídku na party jaká mě čekala zde ještě ne. Krom standardního „osahávání“ následovalo i odložení veškerého obsahu kapes, včetně dokladu totožnosti, na stůl. Následovalo druhé kolo prohlídky. „Sundejte čepici, srolujte si nohavice, kde najdu v tom vašem OP datum narození“ . Až potom můžete jít dál.



Vše ale proběhlo rychle a musím uznat i profesionálně. Nyní už se mi naskytl pohled na volné prostranství, kde jsem po pravé ruce měl stánky se suvenýry, vlevo šatny a první halu označenou písmenem „Z“. Nastupuji na nachystanou ocelovou cestu, která fungovala spolu s ukazateli jako dokonalý průvodce celým areálem.

Halu „Z“ jsem téměř vynechal, přesto jsem zde strávil několik okamžiku při vystoupení Toma Hadese & Marca Baileyho, kteří předváděli staré dobré techno, ale důvod proč jsme do této haly dorazil nebyli přímo tito dva djs, nýbrž talent a stoupající ikona techna, Bas Mooy. V jeho tři čtvrtě hodinovém live setu jsem se vrátil o několik let zpět, do doby, kdy techno bezkonkurenčně vládlo a bylo stylem číslo jedna.

Následující vystoupení Gayle San & Cariho Lekebusche ve společném b2b setu už jsem bohužel neslyšel, stejně tak jako zbylé vystupující v této hale, která už po zbytek dne patřila hardtechnu a schranzu. Posunutím po ocelovém chodníčku opět o kousek dál se dostávám k tomu, na co jsem byl taktéž hodně zvědavý. Přede mnou se odhalila aréna označené písmenem „V“, neboli hlavní stage. Dominantní mnoha metrová hradba složená z reproduktorů, obrazovek, světel, plamenometů a laserů. V životě jsem tak obrovskou stěnu na techno party neviděl. Neuvěřitelná dominanta a abyste si mohli vychutnat co všechno tohle monstrum dovede, na protilehlé straně stage byla umístěna tribuna, z které jste to všechno krásně mohli pozorovat.



Hlavní podium nebylo jen hezkou dekorací, ale především více než nadstandardně fungujícím sound systémem s jasným a prokresleným zvukem. Musím se zcela upřímně přiznat, i přesto že mě lákala jiná vystoupení na ostatních stageích, nebyl jsem schopen se odtrnout od hlavního podia, které fungovalo doslova jako magnet. Popravdě ono se ani nebylo čemu divit. Za mixážním pul tem se zde střídali Dubfire & Davide Squillace, Josh Wink & D'julz, Green Velvet, Speedy J a jako finální track zahrál Adam Beyer slavný hit „Billie Jean“, jako poctu Michaelovi Jacksonovi. Atmosféra v ten moment byla slovy nepopsatelná …

Pojďme dál. V případě, že se mi povedlo odrhnout, pokračoval jsem směrem k „A“ stagei, kde v malém stanu s vlastní dřevenou podlahou pro pár set lidí hrála taková jména jako Marc Romboy, Trentemøller, Dominik Eulberg & Gabriel Ananda, Jimpster. Připadal jsme si zde spíš jak v klubu, než ve stanové stagei nějakého open air festivalu, pokud se tedy člověk moc nerozhlížel do stran.



Nicméně i přes to jak byla tato malá stage sympatická, nutkání podívat se zase o kus dál na další djs bylo vždy silnější i přesto, že zkušenosti velely: „party si neužiješ, když budeš běhat jak potrefená husa po celém areálu …“ já to riskl. Inu další zastávka okružního kolečka parkem byla stage s označením „X“.

Druhá hala a stejně jako tomu bylo u stage „Z“ neupoutala moc dlouho mojí pozornost, ikdyž Rolando, Heiko Laux & Steve Rachmad a Oscar Mulero z mého pohledu podávali vynikající výkony. To bych ale přeskočil sled událostí. Mezi „A“ a „X“ se nacházela ještě jedna mini stage, na které jako jediné se nehrálo techno, ale volnější chill-outové rytmy z převážné většiny v duchu reggae.



Konečně na řadu přichází druhá venkovní stage nesoucí označení „W“. Velikostně zhruba poloviční jak hlavní stage. Když jsem přemýšlel jak krátce popsat toto podium, tak mě napadlo přirovnání k Love family parku v Německu. Třetina osazenstva totiž na stagei si hověla v leže na trávě, hloučky malých posedávajících skupinek a snad pro ty zhýčkané, nebo snad ty, co mají radši větší výhled (radši koukají na lidi z vrchu, než zespoda), tu byla také tribuna:-). Lidově řečeno piknik a kalba v jednom. Úžasná atmosféra a velice přátelští lidi to jen umocňovali. Ve finále hudba v podání Makama, Magdy, Karotteho, Paula Ritche, Audiona, Paco Osuny a na závěr úžasného Marco Caroly. To jen velmi stručně o druhé venkovní stagei.

To už jsme téměř na konci kolečka. Na řadě je poslední stage a tou je třetí hala s označením „Y“. Při první návštěvě zrovna začíná Joris Voorn. Evidentně domácí miláček. Prostory se rychle naplnily a dá se říci, že se počet návštěvníků moc neměnil ani při následných vystoupeních Len Fakiho a Maura Picotta.



Než jsem začal psát těchto pár řádek, říkal jsem si jak mám reportáž pojmout. Poté co jsme napsal několik prvních řádků zabíhající do hloubkového popisu a výčtu maličkostí, zjistil jsem, že jen málo z vás by se několika stránkovým reportem prokousalo do konce. Na závěr bych zmínil své postřehy z festivalu jako celku.

Jak jinde nedoporučuji chodit od stage ke stagei, aby člověk stihl všechno, na Awakenings to je postavené zcela geniálně. Člověk chodí kolem dokola, od arény k aréně od stánku ke stánku a pořád se někde něco děje. Line-up je seskládán tak, aby konce a začátky účinkujících nebyly ve stejný čas. Na základě mé zkušenosti, mohu doporučit pojmout to procházkově. Stihnete většinu a tu většinu si i užijete, pokud vyloženě nemáme vyhlédnutou jednu stage.

Na festivalu funguje žetonový systém. Vyjma hodin kolem poledního, není problém vyměnit peníze za žetony a ty pak za jídlo a pití (jsou rozdílné). Za pivo zaplatíte jeden žeton za hranolky s tatarkou pak dva. (pro představu 10,- Euro = 4,5 žetonu). Pokud vám pronášení, zakázaných látek či předmětů na českých festivalech prochází, tady počítejte s mnohonásobně pečlivější prohlídkou. Moje celkové hodnocení festivalu je 10 z 10. Pro přibližnou video podobu mého popisu Awakening si stáhněte video ve formatu *.flv zde