Intro:
Vstupenka na Colours of Ostrava je jako poukázka do hudebního světa, kde zklamání je neznámý pojem, překvapení čeká na každém kovovém rohu, energií září i dávno vyhaslé vysoké pece a úsměvy všech jsou upřímné jako snaha organizátorů uspořádat festival světového formátu. Máte pocit že přeháním? Ale jděte, to jste v Ostravě nejspíš nebyli. Jedenáctý ročník byl ve znamení nového areálu, velkých očekávání a absence hlavní hvězdy Björk, která nevystoupila ze zdravotních důvodů, byť v době festivalu samotného již opět k vidění byla. Těžko soudit, zvláště, nemáte-li potřebu, poněvadž Coloursy i bez Björk nabízely množství zajímavé hudby, až z něj šla hlava kolem. Pro mě osobně je nejdůležitějším zjištěním skutečnost, že Coloursy se definitivně pasovaly do role festivalu, u nějž není potřeba dopředu znát jediné jméno, a přesto máte jistotu, že nudit se nebudete. Až donedávna, touto předností oplývala široko daleko pouze slovenská Pohoda.

Areál:
Nový areál byl, mimo hudbu samotnou, alfou a omegou celého festivalu. Až do posledního návštěvníka nepřestával překvapovat, ukazovat svou drsnou, časem zašlou tvář, stejně jako tu moderní, zrekonstruovanou, přímo volající po obdivu. Své slovo prosadila v záplavě kovu a strusky i příroda a protlačila tu a tam kousek zeleně. Důležitou roli hrála světla, kterých mohlo být více, a to jak barevných, pro dokreslení atmosféry, tak čirých, pro bezpečnost.

Coloursy jsou od svého počátku spjaté s Ostravou, stejně jako její pomníky doby, v podobě důlních šachet a vyhaslých pecí. Umístění festivalu do této lokace, tak dává logiku a festivalu samotnému další originální zvláštnost. S výjimkou německého Ferropolis, široko daleko nic podobného nenajdete. Což se o festivalech na louce (i na letištích) říci nedá. Nářky, že zeleně bylo málo, mi tak přijdou liché. Jisté je, že v areálu je stále co zlepšovat a plnohodnotný komfort je ještě hudbou budoucnosti. Fatální chybu jsem však až na zmíněná světla a nedostatek Toi Toi-ek, nezaznamenal. Převažovaly vizuální dojmy, které fungovaly na výbornou a vše ostatní nakonec vzalo za své. Tohle byla čistá radost z industriálna podtržená kvalitní hudbou.

Samostatnou kapitolou je pak struska, tvořící povrch většiny areálu. Faktem je, že místy byla opravdu hrubá a chůze tak velmi nejistá, což je v kontrastu s rostoucí mírou alkoholu v krvi a potřebou hýbat se, jak tělo a hudba diktuje. Na druhou stranu, např. prostor před OKD stagí, přechod mezi ní a hlavní částí areálu, doplněný betonovým pásem nebo náměstí před Gongem, se bez strusky obešel a umožňoval srovnat krok. A nakonec, absence bahna a přítomnost argumentů, že areál se teprve vyvíjí, staví kritiku do zcela jiného světla. Mě osobně struska nevadila. Pro úplnost dodávám, že obut jsem byl po celý čas v sandálech s pevnou špičkou, zn. Keen, model Newport H2 – pro Coloursy vřele doporučuji;)

Čtvrtek:
Vyzbrojeni festivalovým průvodcem, mapkou, páskou, press kartičkou a notnou dávkou chuti užít si festival co to dá, jsme vstoupili do areálu, takřka současně se vstupem Rufuse Wainwrighta na hlavní stage. Ihned během úvodní, sólo odzpívané Candles mi bylo jasné, že s jeho hlasem, jakkoli je zajímavý, si rozumět nebudu a další songy z jeho bohatého repertoáru to pouze potvrzovaly. Jeho pop, označovaný za barokní, přesně vystihnul ta zákoutí hudby, která mi nic neříkají. Světlými místy byly skladby doprovázené piánem jako např. Cigarettes And Chocolate Milk. Přes výše zmíněné obstaral Rufus velkolepý start hlavní scény a festival pro nás mohl naplno začít.

Prvním veskrze lákavým jménem byl projekt UNIKO, který jen tak někde neuvidíte. Stojí za ním smyčcový Kronos Quartet a finské duo Kimmo Pohjonen a Samuli Kosminem. Za zmínku stojí především Kimmo, který na pódiu jakoby sváděl boj s akordeonem. Doloval z něj nemožné, zatímco on se bránil. Kronos Quartet k tomu hrál své smyčcové variace moderní klasiky a Samuli vše samploval a dodával celé show spolu s velmi příjemnou projekcí rámec. Nutno dodat, že vystoupení bylo jen těžko uchopitelné a já jen litoval, že nehrají na Gong stagi, kde v sedě a komorním prostředí by jejich hudební pásmo vyniklo mnohem lépe. A podstatně menší kapacita Gongu oproti Arcelor Mittal stagi, by troufám si říct přesně vystihla tu část publika, která měla o UNIKO skutečný zájem. Tohle nebyla masová záležitost typu Alanis.

Další dva koncerty na obou hlavních stagích, tvořily dohromady náhradu za Björk. A z mého pohledu výbornou, byť resumé obou koncertů je rozdílné. Jak Mogwai doslova nadchli, tak Infected Mushroom zklamali. Majestátní hudba Mogwai dokonale zaplnila obří hlavní stage i prostor před ní. Co začínalo jako křehká melodie, končilo oceánem kytarových zvuků, které měly sílu zbourat vše co jim stálo v cestě. I předsudky, brblající něco o tom, že bez zpěvu ne. Tady nebyl třeba. Naopak Infected Mushroom se bez mohutného povzbuzování frontmana Amita, neobešli. Fungovalo skvěle, velká scéna jim slušela, spousta lidí si tepající beat doplněný psytranceovými prvky užívala. Jenže ten beat. Specifický sound tohoto žánru, který Infected Mushroom dává základnu pro jejich výlety i do dalších směrů, mi svého času učaroval a od jejich prvního vystoupení v Česku jsem čekal opravdu hodně. Z houbové psychedelie se mi však dostalo hodně, hodně málo. Celý koncert zněl spíše jako rozjeté disco, ozvláštněné hajpováním Amida a tu a tam psytrance prvky. Atmosféra magického lesa ověšeného uv obrazy, typická pro psy festivaly, se nedostavila. Přesto tleskám CoO za odvahu Infected pozvat, a to rovnou na druhou největší stage.

Vše špatné je, ale nakonec i dobré. Díky tomu, že nás IM toliko nezaujali, stihli jsme na OKD stagi, která nás doslova uchvátila svým zakomponováním pod vysokou pec, islandské Hjaltalín, kteří jsou další islandskou kapelou v řadě u níž musím chválit a jen chválit. Až si říkám, že Island je natolik malá země, že si prostě nemůže dovolit vypustit do světa jinou než-li skvělou kapelu. Stylově měli nejblíže k indie rocku, možná popu, avšak kořeněnému rozličnými nástroji a snahou překročit severský a chladný, zvukomalebný stín.

Pátek:
Pátek byl zvláštní den. Z nějakého důvodu si plnohodnotně vybavuji pouze první a poslední koncert. Ostatní se mi smísilo v podivuhodnou směs zvuků, hlasů, ruchů, kroků, zastavení a užívání si atmosféry kdekoli, kde jsme se zastavil. Tohle umí Colours of Ostrava. Tím prvním koncertem byli na Arcelor Mittal stagi Please the Trees. Jedna z mála tuzemských kapel, které jsme v záplavě jmen zahraničních dali šanci. A vyplatilo se. Způsob jakým se Vašek Havelka noří do svých skladeb je úžasný a strhává s sebou bez pardonu. K tomu jako bonus seniorský sbor Elpida a rýsující se krásné odpoledne bylo na světě. Elán zpívajících dam byl okouzlující a právem sklidily potlesk, který je musel v chladnějším počasí doslova zahřát. Příjemným momentem byla nová skladba PTT, v níž Havelka odhodil angličtinu a v rodném jazyce odzpíval skladbu Píseň, z anglického originálu od Williama Blakea přebásněnou do češtiny Zdeňkem Hronem. „Tam je tam“ mi spolu s Red Sky znělo ještě nějaký čas v hlavě. Jen je škoda, že PTT nehráli až v neděli, jež umožňuje volný vstup seniorům, poněvadž souznění PTT s Elpidou, je hezkou a pro ně samotné inspirativní ukázkou toho, že senioři opravdu nemusí sedět pouze doma či v hledišti, ale mohou se i aktivně podílet na hudební produkci.

Drobný déšť nás zahnal do krytých částí areálu a my jsme nahozenou rukavici vzali i s rukou a detailně se seznámili s areálem. Se všemi jeho zákoutími a historií, která na nás padala spolu s kapkami deště. Z této pomyslné jízdy nás areál vyplivnul u OKD stage, kde akorát začínali GaBlé. Francouzské rozpustilé trio, stojící na electru a padající do všech možných hudebních stran ve stylu je jedno kam padnem, hlavně, že to bude veselé a šokující a hravé. Nástroje nenástroje, umíme hrát na vše. I na tu basu od piv došlo a řízné electro tak dostálo svého názvu a bylo hezkým kontrastem vůči sofistikované elektronice s do mašinek zahloubaným djem. Podobnou jízdu, ne však tak divokou, ale o to rozmanitější, předvedl na stejném místě Londýňan Toby Marks aka Banco de Gaia. World music byla v jeho podání oblečená do electro kabátku a hýbala snad s každým, kdo byl v doslechu. Jiná možnost nakonec ani nebyla, poněvadž Toby je odborníkem na slovo vzatým. S mícháním exotiky a elektroniky má dlouholeté a vysoce ceněné zkušenosti a na CoO je přednesl v hitové podobě. Zazněla např. Last Train To Lhasa nebo Not In My Name. Jeho Afrika na dlani se proměnila v malou kouzelnou tabletku, kterou každý z přítomných spolknul a ponořil se do tepajících beatů aby urazil dlouho cestu napříč kontinenty. Lepší závěr nevymyslíte.

Hlavní hvězdy pátečního dne, tedy Bobby Mc Ferrin a Antony and the Johnsons, splnily co se od nich očekávalo. Zaplnili obrovský prostor před hlavní ČS scénou, předvedli své neskutečné hlasové kreace a své oddané fanoušky dostali na kolena. Hodnotit vystoupení Bobbyho je vcelku oříšek. Už jeho samotná přítomnost vystřeluje koncert do výšin, ovšem na coloursech nebyl sám, nýbrž doprovázen triem. S malé soukromé ankety o dvou otázkách, zda je Bobby lepší sám či s doprovodem a zda mu více sluší uzavřený prostor či open air, vyšla remíza, kterou nejsem schopný rozseknout. Nechť tak učiní každý, kdo Bobbyho na CoO viděl a slyšel. Faktem je, že cca 50 metrů od pódia bylo nechat se vtáhnout do hry poměrně těžké. Z tohoto pohledu měl Antony Hegarty lepší pozici. Doprovázela ho kromě jeho spoluhráčů Janáčkova filharmonie. O palety zvuků tak nebyla nouze a celé vystoupení mělo takřka duchovní atmosféru. Měl jsem z něj však podobně smíšené pocity jako u Kronos Quartetu. Celý program Cut the World byl zasvěcen stejnojmennému EP a vyžadoval soustředění a nalazení se na posmutnělou notu Antonyho, který otvíral skrze své texty i vzezření své nitro. Co by mi v koncertním sále, nezatíženému dalšími okolními koncerty v takto krátkém časovém úseku, šlo jednoduše, zde bylo téměř nemožné. Byl to tedy jeden z těch koncertů, které si užijí pouze (až na výjimky) skalní příznivci a hlavní devíza CoO, totiž, že vás dokáží vtáhnout do dění i ty kapely, o kterých jste do té doby neměli ponětí, chyběla. A to jsem o Antony and the Johnsons ponětí měl. Uklidňujícím budiž fakt, že Antony se k nám míní brzy vrátit. Bud-li to sólo koncert, vše bude napraveno.

Vskutku velkolepou páteční tečku na hlavní stagi obstarali Flaming Lips. Bylo úžasné, že psychedelii, na níž jejich hudba stojí a jíž bylo všude okolo i tak dost, dokázali navzdory tomu jak vyznívají jejich alba, rozzářit a udělat z koncertu show, která udržela početný dav u scény i přes pozdní hodinu jejich vystoupení. Všemožné konfety, balony vhazované mezi diváky, obří koule, v níž Wayne Conye vtrhl mezi diváky či obří ruce á-la Mickey Mouse vypouštějící laserové paprsky, tvořily parádní berličku pro jinak spíše jednodušší písně. Jejich emotivní ráz byl v zajímavém kontrastu s celou show okolo, který vygradoval ve chvíli, kdy se zajímavá projekce v pozadí změnila na detailní záběry Wayneovy tváře. Koncert tak rázem dostal intimnější ráz a pomalu dozněl ve velkolepém finále do pokročilé noci. Tenhle hudební koktejl byl namíchaný ze zcela rozdílných ingrediencí a i přesto, že byl místy poměrně hořký, nakonec zafungoval. Ze skladeb zazněla např. The Yeah Yeah Yeah Song či v závěru Ashes In The Air, z Waynových slov zmíním pochvalu areálu, který jim dělal dokonalou kulisu.

A to bylo vše. Poznatky z třetího a čtvrtého dne uvedeme v druhé části reportu.