Veru1: Ahoj Veru, právě ses vrátila z RfP. Zřejmě to na tobě zanechalo nějaký následky, když ses rozhodla udělat rozhovor sama se sebou.
Veru2: No to víš, poctivě pařit tři dny po sobě a ještě u toho zvládat obíhat co nejvíc kapel, abych pak mohla zodpovídat všechny ty tvoje dotazy, to není jen tak.

V1: To věřím. Začnu trošku klišé ale zároveň i užitečnou otázkou. Která kapela se ti z celýho letošního line-upu líbila nejvíc?
V2: Tak to je snad jasný, že Pendulum, ne?

V1: Jo?
V2: No to víš, že jo. Měřítkem budiž míra zpocenosti mýho těla, která po koncertě dosáhla skoro maxima a taky počet létajících kelímků s pivem, který byl enormní. Pendulum rozjeli takovou párty, že se nám všem chtělo (a taky jsme se o to pokoušeli) tancovat tak intenzivně, jako ten tlustej chlap v jejich klipu Slam. I když musim uznat, že v některých jeho tanečních kreacích mám ještě mezery. Doufám, že sem Pendulum zase brzo někdo dotáhne, abych to mohla dopilovat k dokonalosti.



V1: A jinak? Co ti ostatní headlineři? Přece jenom už se trochu známe, takže vím, že nemůžu v tomhle směru očekávat úplnou objektivitu. Stejně ale zkus mně i čtenářům trochu popsat, jak to tam vypadalo.
V2: Jo, znáš mě dobře. Všechny tyhle punk-rock-popový kapely typu Sum 41, Bullet For My Valentine, My Chemical Romance (ještě by se k nim dali přiřadit Linkin Park a Blink-182) házím do jednoho pytle. Neřekla bych, že je to odpadkovej pytel, spíš taková igelitka, kam odhodíš všechno, co nepotřebuješ a dáš ji někam hluboko do skříně, protože je ti líto to vyhodit. Tyhle kapely maj ale spoustu fanoušků a já je nikomu neberu. Zase nechci, aby to vypadalo, že jsem zásadově proti veškerýmu podobnýmu mainstreamu, to určitě ne.

V1: To mi ale neříkej, že sis takovým dívčím punk-rockovým obdobím taky neprošla.
V2: Přiznávám se. Sum 41 jsem v pubertě poslouchala docela hodně, a proto jsem se na ně šla podívat. Na nějaký to pohodový válení v trávě a bahně to šlo, ale jinak teda žádná sláva. Podle mě se dobrá kapela pozná tak, že se ti jejich vystoupení dost líbí, i když je vůbec neznáš a to byl pro mě přesně případ Paramore. Zrzavá zpěvačka Hayley Williams, ztělesnění sexuálního ideálu snad každého muže, nejen že umí docela obstojně zpívat, ale vystupuje opravdu přátelsky a skromně. Přitom ale na podiu zvládá i řádit jako utržená ze řetězu. Takový já ráda.



V1: Co pro tebe bylo naopak největším zklamáním?
V2: Já jsem nejela na Rock for People s nějakým přehnaným očekáváním, takže v podstatě můžu říct, že zklamaná jsem nebyla vůbec. Chtěla jsem z něj jenom vytřískat co nejvíc kvalitní hudby i nehudební zábavy a to se mi myslím povedlo. Jaký si to uděláš... no znáš to. Když zrovna nehrála žádná kapela, která by mě nějak zaujala, vždycky bylo co dělat. Nejrůznějších atrakcí a soutěží se v areálu nacházelo fakt nespočet. A když bylo nejhůř, v Božkov stánku dávali ochutnávky spice rumu a ginu.

V1: A organizačně? Vím, že máš ve zvyku kritizovat i ty nejmenší organizační chybičky. Jestli se chceš realizovat, tak teď máš příležitost.
V2: Ač je mi to v rámci mý povahy trochu nepřirozný, budu převážně chválit. Čisto, skoro žádný fronty nikde, dostatek piva, jídlo se nakonec taky dalo sehnat nějaký, ze kterýho mi nekapal omastek na boty. Hlavně oceňuju dostatek informačních panelů a směrovek. Samozřejmě nějaký výtky by se taky našly, jako všude. Pod podii mohlo být více podložek, bahno trochu kazilo dojem. Zvlášť když tady někdo odmítá nosit růžový holiny s fialovejma hvězdičkama.

V1: Ani s žlutejma srdíčkama?
V2: Ani s žlutejma srdíčkama!



V1: No dobře, tak mi ještě řekni, na co jsi ještě zapařila.
V2: Z českých kapel jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít FiXu a Tatáče. To je prostě srdeční záležitost. Ač rozdílný hudební styly, obě dvě tyhle kapely nám zahrály nějaký ty nový věci. Parádní kotel měli taky britští Asian Dub Foundation, až to tam začínalo být trochu nebezpečný. Novým objevem pro mě byli další Britové The Qemists. Já jsem tyhle rychlejší a drsnější věci jako d’n’b nikdy moc neposlouchala, ale oni mi docela sebrali argumenty. Podobně to bylo s electro-housovými Digitalism, tam akorát hrál velkou roli fakt, že vystupovali po Pendulum a já už byla na pokraji svých tanečních sil. Jako rozlučku s festivalem jsem si šla poslechnout Loonaloop v čele s velmi pohybově nadanou blonďatou Australankou. Viděla jsem je už jednou v Praze v Crossu a tam se mi teda líbili víc. Asi to bylo tou klubovou atmosférou. Jo a ještě jsem si vzpomněla na jednu bandu, kterou taky nemůžu vynechat. Je jí Tokyo Ska Paradise Orchestra – chlapíci v bílých kvádrech s velmi silnou dechovou sekcí roztančili i toho, kdo tvrdí, že ska nemá rád.

V1: Tak to byl teda vyčerpávající výlev, líp bych to asi popsat nedokázala. Na závěr ještě čtenářům prozraď, proč ses rozhodla napsat tenhle fiktivní rozhovor.
V2: Opakujících se reportáží je plnej internet a já se nerada opakuju. Počty kapel, návštěvníků, přehledy zahraných písní si můžete přečíst kdekoliv jinde. Tenhle rozhovor je ale vysoce exkluzívní.

V1: To zní opodstatněně. Tak se měj a díky za rozhovor.