340 kilometrů jízdy rozkládáme pohodově do dvou dnů a do Trenčína přijíždíme kolem druhé. Stejně jako minule bloudíme a dlouze hledáme správný směr letiště. Dalo se to čekat, přesto mě klidný hlas slovenské rosničky nepatrně děsí - teploty kolem čtyřicítky a téměř žádné srážky. Letošní Pohoda byla v několika ohledech rekordní, padla hranice 25 tisíc návštěvníků, teplotní maximum a množství vypité vody. Akreditace probíhá rychle, řadoví návštěvníci jsou odbaveni v minutě. Sekuriťáci jsou opravdu milí, s úsměvem nám přejí dobrou zábavu a kontroly příliš nehrotí.

Nejblíže stanovému městečku pro motoristy je Orange stage odkud doléhají zvuky nadějné české kapely Sunflower caravan. Potřeba chlazeného pití mě však žene dál po rozpálené runwayi, šťastně nacházím Jediho a je tu fáze první – náš fahrplan. Jako ten víkend mnohokrát je tu povzdech nad peklem každého dobrého festivalu – stihnete ještě míň, než byste čekali a ten kdo je s vámi touží vidět i něco jiného, než vy. Trochu nedobrovolně se zvedám k pódiu kde koncertují SUNSHINE, protože v Tanečním domě zrovna probíhá dechno fůze balkánu a klezmeru spojená s taneční lekcí kola a cocku. Zato se mi dostává pomazání opalovacím krémem, které frontmana Kaye evidentně minulo. Sunshine jsem v rámci českých festivalů slyšela mnohokrát, nikdy ve mně moc hluboký dojem nezanechali, ovšem tentokrát jsem si jejich show docela užila. Hráli jako vždy nadoraz, ale s novým materiálem z březnové desky Dreamer jakoby shodili dusivé klišé kapely na kterou je in chodit a zůstal dobrý rock n´roll na který měli patent vždycky. Publikum se nechává vyhecovat pobídkou ať přijde blíž a přelézá hrazení…na odpoledne slušný odvaz.

Pohoda má pověst organizačně perfektně zvládnuté události, pokud se ale kapela společně s části crew den před vystoupeni přiotráví v Itálii jídlem, jsou všechny páky marné. V případe headlinerů AIR to byl trochu jiný příběh, ale o tom až později. Zatím se ke mně po ne zcela zaplněném areálu dostává hlas DAVIDA KOLLERA, počíná si zřejmě dle logiky „festivalové publikum si žádá hitovky“ jenže těch nových moc není,a tak nasazuje 15 let staré věci. Kroutím hlavou a přemýšlím kdo má Sex je náš vlastně zapotřebí.

Nejen hudbou živ je našinec a tak míříme směrem ke stánkům s jídlem, kterých je tady stejně jako těch pivně-kofolových opravdu požehnaně. Z konce rychle postupující fronty ostřím na slibně vypadající ražniči, můj obdobně slepý kolega se nechává zlákat také, no cena dvou kusů je v pravdě odzbrojující: 475 Sk. Cena 50,- je uvedena za 10dkg, nezbývá než se do toho pustit. Jedi mě ale zanechává společně s flákotami u stolu a odbíhá fotit WU TANG CLAN. Od procházejících sklízím uznalé pohledy a v myšlenkách rychle zametám maso do koše přilepeného ke stolu. Na obhajobu stánkařů se sluší říct, ze po nákupu nezůstal hladový nikdo, rádně megalomanské porce dostávali všichni a cena točených nápojů nepřesáhla 30 kaček. Tím bych kauzu catering uzavřela. Mezitím Wu tang clan ukazují ze má obrovská Bažant stage ještě své rezervy a odkazu Wu fandí i ten kdo v době úmrtí Dirty Ol´ Bastarda s prominutím - ještě tahal kačera.

Přichází čas CLIENT na Semtex stage, která je oproti minulému roku vybavena slabou vzduchotechnikou. Dvojice sličných ženštin se nedávno rozloučila s producentem Andy Fletcherem (Depeche mode) a přibrala třetí klientku. Do Trenčína ovšem přijely ve složení 2+1 muž. Oběma dámám se podařilo proměnit uniformu švédských aerolinek v uhrančivý fetiš a získat si osazenstvo tanečního stanu přesně tak jak se jim to daří všude jinde po Evropě a Británii. Hudebně se jejich produkce řadí do kolonek electroclash, electropop, i ten punrock je tam citelný, ale nic světoborného to vážně není. O co míň nápaditá však jejich muzika je, o to pronikavější sexappeal dekadentní třicátnice mají a leaderka Sarah Blackwood je vamp jak víno. Client rocks. www.client-online.net

Bereme to přes Bažanta na švédskou garážovku HIVES. Kotel řádí dost běsně už při prvním songu, stojící opodál si je užívám stejně tak dobře. Výhodou multižánrových festivalů je fakt, ze ačkoliv nejste rocker, ten moment a drive vás prostě dostane. Line- up je neúprosný a tak spěcháme znovu do horkého stanu na mnohem větší lahůdku – instrumentální projekt Zero 7 s názvem INGRID ETO. Vzpomínám na dech beroucí vystoupení Zero7 z minulého roku, písně unplugged a tisíce zpívajících hlasivek. Obsese Zero7 mě nepustila, proto nechápu, proč z Tatra banka arény odchází tolik lidí, když je koncert tak dobře rozjetý. Inu, Ingrid není pro každého a to co hráli se s žádným albem dvojice Binns – Hardaker srovnat nedá. Pětičlenný projekt tvoří krom výše zmíněných ještě bubeník, basista a další klávesista, nevelké podium vypadá jako dobře seřízená strojovna. Klávesy jsou navršeny vysoko nad sebe, muzikanti kolem nich pobíhají, vyluzujíc těžko definovatelnou muziku, která má do downtempa opravdu hodně daleko. Jsem zvědavá jak tohle bude znít na nahrávce, neučesaná Ingrid Eto by si podle mě zasloužila samostatnou existenci, ale už teď je jasné, že z tohoto materiálu nemůže vzniknout nudné album.

A že Pohoda má i své nebe se přesvědčuji v následujících hodinách. Tento den už podruhé nastupuje ansámbl s názvem BROTHERHOOD OF BRASS: BOBAN I MARKO MARKOVIČ ORKESTAR /FRANK LONDON´S KLEZMER ALLSTARS. Počkat si do noci se vyplatilo, řádíme v publiku jako smyslu zbavení, fenomenální dechovka strhává k tanci všechny příchozí. Orkestar je v posledních letech nejuznávanější srbskou dechovou kapelou – zaslouženě. Spojení s publikem je maximální stejně jako muzikantský um. Veselý rytmus a smutné melodie balkánských tradicionálů nutí k rytmickému tleskání, pískotu a pokusu o zpěv nejvýraznějších skladeb z Kusturicových filmů. K tomu nádherně tklivé klarinety ženou do úsměvu každého filosemitu, klezmer je srdcová záležitost!

Brzy nato začínají svou show BAJOFONDO, které jsem v reportu z minulé Pohody chybně nazvala Bajofondo tangoclubem, a nejsem sama kdo si to pomýlil, Tangoclub je totiž název jejich prvního alba. Duší kapely je režisér filmů Amores Perros, 21 gramů, Babel a Brokeback Mountain. Minulý rok bylo oboustranné nadšení kapela-publikum takřka hmatatelné a Gustavo Santaolalla vyjádřil přání se na letiště znovu vrátit. Jejich vášnivá muzika na Evropany působí fantasticky a oproti minulému roku se většině skladeb dostalo nových aranží. Už to bylo méně tango a více club, elektropopové refrémy mě udivovaly, ba co víc - po přetažení vymezené hodiny už najelo do regulérnímu housíku z Buenos Aires! Tato hudba má identitu, energii kterou umí pekelně dobře šířit a neustále se vyvíjí. Moc se těším na jejich právě připravované album s názvem Mar Dulce.

S povzdechem opouštíme Bajofondo a míříme zpět do vypečeného Semtexu kde mě prvně DAVE CLARKE, který s přesvědčivou lehkostí demostruje proč se řadí mezi nejoblíbenější djs. Precizní technika mixu, gramofonovému kouzelníkovi přicházím rychle na chuť, v tu chvíli jsem ale odvelena zcela jinam – má slovenská spojka je v telefonu neodbytná, TIBOR HOLODA je její nej taneční dj po dlouhá léta a tak to letím ověřit. Pohled na příjemně osvětlený Taneční dom s otevřenými stěnami mě posazuje na zem. Lidé tančí všude okolo, ale mě už se chce jenom kochat tou krásou. Holoda je iniciátorem festivalu Wilsonic a svým setem demonstroval snad všechno co je na taneční muzice pěkné. A bylo to hodně nu-jazz a taky minimal. Ideální pohádka na dobrou noc.